Křižovatka soumraku

Начало книги

Rodei Ituralde nesnášel čekání, třebaže dobře věděl, že život vojáka se z větší části skládá z čekání. Čekání na příští bitvu, na to, až se nepřítel pohne, až udělá chybu. Nyní Ituralde sledoval zimní les, sám nehybný jako ty stromy okolo. Slunce bylo v polovině cesty k zenitu a vůbec nehřálo. Před ústy mu vznikala pára a na pečlivě zastřiženém kníru i v kožišině z černé lišky, kterou měl podšitou kapuci, se mu tvořila námraza. Byl rád, že má přilbici pověšenou u sedla. Jeho kyrys zachytával chlad a přenášel ho přes kabátec i všechny vrstvy vlny, hedvábí a plátna vespod. Dokonce i Šipkovo sedlo bylo studené, jako kdyby byl bílý valach stvořen ze zmrzlého mléka. Přilbice by mu zmrazila mozek.

Zima do Arad Domanu dorazila pozdě, velmi pozdě, zato však s plnou silou. Od letních veder, která nepřirozeně přetrvávala hluboko do podzimu, do srdce zimy to netrvalo ani měsíc. Listí, jež přežilo dlouhá letní sucha, zmrzlo dřív, než mohlo změnit barvu, a teď se v dopoledním slunci lesklo jako podivné, v ledu zalité rubíny. Koně asi dvacítky ozbrojenců kolem něj v hlubokém sněhu podupávali. Zatím urazili dlouhou cestu a čekala je ještě delší, ať už tento den skončí dobře, nebo špatně. Po obloze se k severu valila temná mračna. Nepotřeboval své znalosti v předpovídání počasí, aby věděl, že do večera se prudce ochladí. Tou dobou už budou muset být pod střechou.

Читать дальше →