Zmijí mléko

Начало книги

Zvedám hlavu a dívám se, kam ten starý mamlas v brýlích ukazuje. A tam — otcové drakobijci — na struně vyrvané z klavíru visí Bojový Kocour v plné polní. Jazyk má vypláznutý až skoro do pasu a oči mu už vyžraly mouchy. Neznal jsem ho, samozřejmě, protože byl z prvního ročníku. Když ho na naši Školu přijímali, už jsem bojoval v ústí Arichady. Jak je možné, že si někdo tady, přímo v hlavním městě, dovolil vztáhnout ruku na Bojového Kocoura?

„Vidíte sám, mladíku, lidé jsou v poslední době jako zvířata. Loví vojáky a ustanovují samosoudy. Raději si místo té uniformy vezměte na sebe něco jiného. Nebo si přes ni alespoń přehoďte nějaký kabát.“

„Ani náhodou, doktore,“ říkám. „Uniformu ze mě můžou stáhnout jen po mé smrti. Humanisti mizerní, demokrati… Vláda národní důvěry… Kocourka zabili a teď se z toho radují.“

„Tak začněte vykládat ty krabice,“ pospíchá najednou můj doktor.

„Hned, hned, doktore. Nehońte mě tolik,“ říkám. „Když budu spěchat, tak bych mohl něco rozbít.“

Читать дальше →