Dravci meho stoleti

Начало книги

Z hladké a kulaté celníkovy tváře se linuly jen ty nejušlechtilejší pocity. Byl blahosklonně zdvořilý a přívětivý.

„Vítám vás,“ oslovil mě vláčným hlasem. „Jak se vám líbí naše slunce?“ Pohlédl na pas v mé pravici. „Nádherné ráno, není-liž pravda?“

Podal jsem mu pas a položil svůj kufr na bílou přepážku. Celník dlouhými opatrnými prsty zběžně prolistoval stránky cestovního dokladu. Na sobě měl bělostný stejnokroj se stříbrnými knoflíky a stříbrnými šňůrami na ramenou. Odložil pas a špičkou ukazováku se dotkl kufru.

„No to se povedlo,“ poznamenal, „ještě nestačil uschnout. Ani si pomalu nedokážu představit, že by někde mohlo být pošmourno.“

„Máte pravdu, u nás už je podzim,“ povzdechl jsem si a otevřel své zavazadlo.

„S naším sluncem nad hlavou si podzim prostě nedokážeme představit,“ pokračoval muž v bílém. „Děkuji vám, to je v pořádku... Déšť, mokré střechy, vítr...“

„A co kdybych měl něco ukryto pod šaty?“ zeptal jsem se. Nenávidím debaty o počasí.

Читать дальше →