Brouk v mravenisti

Начало книги

Ve 13.17 si mě zavolal Admirál. Nezvedl ke mně hlavu, takže jsem viděl jen jeho holou lebku pokrytou bledými stařeckými pihami — to bylo známkou nejvyššího rozrušení a nespokojenosti. Naštěstí ne se mnou.

„Posaď se.“

Usedl jsem.

„Bude nutné najít jednoho člověka,“ řekl a najednou se odmlčel. Nadlouho. Na čele mu naskočily hněvivé vrásky. Odfrkl. Vypadalo to, jako by ho vlastni slova nebyla uspokojila. Snad formou, snad obsahem. Admirál zbožňuje absolutně přesné informace.

„Koho konkrétně?“ zeptal jsem se, abych ho vyvedl z jeho filozofické strnulosti.

„Lva Vjačeslavoviče Abalkina. Progresora. Předevčírem se vypravil na Zemi z polární základny na Sarakši. Na Zemi se nepřihlásil k registraci. Musíš ho najít.“

Znovu se odmlčel a teprve nyní ke mně pozvedl kulaté, nepřirozeně zelené oči. Vypadal ustaraně a já jsem pochopil, že jde o vážnou věc.

Progresor, který se po návratu na Zemi neobtěžuje přihlásit se k registraci, je sice — přísně vzato — narušitelem pořádku, ale aby se kvůli tomu začala jeho osobou zabývat naše komise, navíc samotný Admirál, to tedy ne. A přitom Admirál byl tak zjevně znepokojen, že jsem čekal, že se v nejbližším okamžiku opře o opěradlo křesla, dokonce s jakousi úlevou vzdychne a zabručí: No nic, promiň. Já si to vezmu sám... I to už se stávalo. Zřídka, ale stávalo.

Читать дальше →