Hvězdy, ty studené hračky

Начало книги

Oceán žádné křivdy v srdci nenosil. Stejně jako nebe věřil ve svobodu, stejně jako nebe nestrpěl žádnou překážku. Stál jsem v mokrém písku, vlny mi olizovaly nohy a bylo tak snadné uvěřit, že ta cizí hvězda na nebi je mé Slunce a slaná voda pode mnou zase prastará kolébka lidstva.

Jenže linie pobřeží vypadala až příliš rovná. Rovná jako obzor — a taky tak matoucí a nepravá. Kdybyste po tomhle pobřeží vykročili, nebude se měnit naprosto nic: po vaší pravici se potáhnou nízké, jakoby zastřižené křoviny, kdežto po levici bude tiše syčet příboj. Jen písek pod vašima nohama změní barvu — žlutá barva se bude měnit v bílou, bílá v růžovou, růžová v černou a pak zase obráceně. Pruh pláže se — aniž to vaše oko zaznamená — nepozorovaně stočí doprava, pokryje se sněhem, pak zase přijde písek a někdy v dalekém budoucnu se opět vrátíte na stejné místo, kde budou vlny stále stejně laskat břeh…

Jeden člověk je příliš mnoho na to, aby změnil svět. Učinil jsem krok… a voda mé stopy zaplavila. Svět je už příliš malý, než aby bylo možné nechat ho na pokoji. Pro živé lhostejná bezstarostnost neexistuje. Jen moře a nebe vědí, co je to skutečný klid.

Читать дальше →