Solaris

Начало книги

„Připraven, Kelvine?“ ozvalo se ve sluchátkách.

„Připraven, Moddarde,“ odpověděl jsem.

„Nemusíš se o nic starat. Stanice tě převezme sama,“ řekl. „Šťastnou cestu!“

Než jsem stačil odpovědět, nahoře něco zaskřípalo a kontejner se zachvěl. Instinktivně jsem napjal svalstvo, ale nic víc se nedělo.

„Kdy bude start?“ zeptal jsem se a uslyšel jsem šelest, jako by se na membránu sypala zrníčka nejjemnějšího písku.

„Už letíš, Kelvine. Buď zdráv!“ odpověděl zblízka Moddardův hlas.

Ještě než jsem tomu stačil uvěřit, otevřela se přímo proti mému obličeji široká štěrbina, kterou jsem spatřil hvězdy. Marně jsem se snažil najít alfu Vodnáře, k níž teď odlétal Prométheus. Obloha těchto končin galaxie mi nic neříkala, neznal jsem ani jedno souhvězdí, v úzkém průzoru tkvěl jen rozjiskřený prach. Čekal jsem, kdy pobledne první hvězda. Propásl jsem to však. Začaly najednou všechny slábnout, mizet a rozplývat se na rezavějícím pozadí. Pochopil jsem, že jsem už v horních vrstvách atmosféry. Nepohyblivý v sevření vzduchových polštářů, mohl jsem hledět jen přímo před sebe. Obzor jsem pořád ještě neviděl. Letěl jsem, letěl, aniž jsem to sebeméně pociťoval, jen mé tělo začal pomalu, záludně zalévat žár. Vně kontejneru se probudilo tiché, pronikavé švitoření, jako kdyby po mokrém skle klouzal kov. Nebýt číslic, jež vyskakovaly v okénku kontrolního přístroje, vůbec bych si byl neuvědomoval, jak prudce padám. Hvězdy už docela zmizely. Průzor se vyplňoval rudým jasem. Slyšel jsem těžký zvuk vlastního tepu, obličej mě pálil, na krku jsem cítil chladný van klimatizátoru; litoval jsem, že se mi nepodařilo spatřit Prométhea — byl už asi mimo dosah viditelnosti, když automatické zařízení otevřelo průzor.

Читать дальше →