Planeta Eden

Начало книги

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany; lidé se svíjeli, nad ukazovatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiglasu se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot.

„Co se…“ vychroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní vrazil oblehatelský beran, nylonové sítě, v nichž byli omotáni, drnčely jako struny, chvilku se všechno kolébalo, jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín, pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že všechno záleží na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží.

Читать дальше →