Dokonalá Prázdnota

Начало книги

Psaní recenzí na neexistující knihy není Lemovým vynálezem; s takovým pokusem se setkáme nejen u soudobého spisovatele J. L. Borgese (kupříkladu Rozbor díla Herberta Quaina v knize Zahrada, v které se cestičky rozvětvují), ten nápad je totiž mnohem staršího původu a dokonce ani Rabelais nebyl prvním, kdo jej použil. Dokonalá prázdnota je však o to kurióznější, že chce být antologií právě takových kritik. Jde o pedantskou systematičnost, či žert? Podezíráme autora, že měl v úmyslu žertovat, a náš dojem neoslabuje ani teoretizující a sáhodlouhý úvod, kde čteme: „Psaní románů je formou pozbytí tvůrčí svobody. (…) Recenzování knih jsou potom ještě méně ušlechtilé galeje. O spisovateli se dá alespoň říci, že zvoleným tématem zotročil sám sebe. Kritik je v horší situaci: jako trestanec ke galejnické kouli je recenzent přikován k posuzovanému dílu. Spisovatel ztrácí svobodu ve své vlastní, kritik v cizí knize.“

Читать дальше →