Kain

Начало книги

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí. Myslím, že jsem tento existenciální text napsal v roce 1949, domnívám se, že jsem jej psal ještě v pivovaře. Psal jsem jej proudem vět, pokud se pamatuji, Kain byl hotov ani ne za měsíc. Pamatuji se, že když jsem jej kdykoliv četl, nelíbil se mi, měl jsem z něj strach. Já jsem ten čas, cokoliv jsem napsal, vždycky to bylo psaní v mračnu, nic jiného než touha, posedlá touha psát, pak nic jiného než psací stroj a takový výlev, takové zvracení, taková zpověď toho, co ve mně bylo, co mě ohromovalo, čeho jsem se bál, co jsem ale musel napsat, aby mi bylo líp.

Читать дальше →