Povidky

Начало книги

Výzkumná stanice je nesmírně obrovská, a přitom připadá cestujícímu z korábu který sem letí, jako zelená jiskřička na stínítku lokátoru. Já jsem se dokonce za ty tři týdny, co jsem tu strávil, nestačil seznámit se všemi obyvateli a nestačil jsem ani pobýt ve všech laboratořích.

Usedl jsem na posteli a tak tak jsem se stačil chytit za držák. Od rána tu totiž panoval stav beztíže. Před pokusy s obrazovkou bylo otáčení přerušeno — stanici bylo nutno zorientovat s přesností jednoho mikronu. Chvíli jsem poseděl, naslouchal slabému šumu a šramotu, který pronikal celou stanicí. Ať jsou takové zvuky sebeslabší, je to kouzelné svědectví o životě, kontrast s beznadějným prázdnem prostoru.

Sylvie sedí u nejvzdálenější zdi od obrazovky, na špičatých kolenou má blok. Nesměle a vděčně se na mě usmívá. Dnes je opravdu náš den. Sylvie a já jsme totiž jediní odborníci, pro které bude obrazovka pracovat. Ti ostatní ji projektovali, vypočítali, sestavovali a ladili. My se budeme dívat. Sylvie je antropolog. Já jsem historik.

Читать дальше →