Signály z vesmíru

Начало книги

V třetí kabině meziplanetárního letadla je šero. Proniká sem jen jasný pruh světla, které odráží Sluncem ozářená Země.

Muž, který sedí v křesle u okna, se marně snaží odtrhnout zrak od nezvyklého obrazu. Neustále bloudí očima po obrovské kouli, plující věčnou nocí — a sní…

Jeho široká ramena se pojednou zachvěla, jako by se náhle probudil ze spánku. Odvrátil hlavu od okna a zašeptal do šera kabiny: „Spíte, Alenko?“

„Ne, Seversone. Už přes hodinu jsem vzhůru… Nechtěla jsem vás však vyrušovat… Je vám smutno, viďte?“ Dívka se poněkud naklonila dopředu. Na její oválný obličej dopadala záře z okna.

„Nedá se tomu říci smutek, co teď prožívám, Alenko. Víte“ — s námahou hledal Severson slova — „člověk si tu připadá jako anděl s obrovskými křídly. Vznáší se v nekonečném prostoru, s obrovských výšek si prohlíží světadíly — a vzpomíná… Je to takový zvláštní pocit.“

Severson mávl rukou směrem k oknu:

„Podívejte se jen na ten obrovský živý globus v dálce. Co všechno jsme na něm my lidé už prožili!.. Jenom já sám kolik bych toho mohl vyprávět!..“

Читать дальше →